THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pár týdnů zpátky jsme se u nás zmiňovali o demu z dílny HYPERBOREAN DESIRE nazvaném „Určeni cestě“. Přestože čítalo pouhé dvě skladby, dalo se z něj usoudit, že kapela v sobě skrývá jakýsi potenciál, který se však zatím stydí naplno projevit. Uplynul krátký čas, kapela svůj stud odhodila v dáli a pochlubila se svou první řadovkou vzletně nazvanou „…v kruhu Veškerenstva…“.
Jsou na ní přítomny obě skladby z dema (tedy „Sága o neuchopitelné ryzosti“ a „Demiurg: Bílý Antikrist“), které byly obklopeny dalšími 8 kousky. Ačkoliv vydavatel tvrdí, že HYPERBOREAN DESIRE produkují black metal s progresivními prvky, kapela samotná se od této škatulky (kdo ví proč?) vší silou distancuje. Vždyť hrát black metal není žádná ostuda, no ne? Pravdou je, že ten blackmetalový fundament je v tvorbě HYPERBOREAN DESIRE (dále jen „HD“, fakt se mi to nechce furt vypisovat) zcela zřetelný a k jejich poctě je možno dodat, že je velmi dobře vystavěný. Ty progresivní elementy však zatím nejsou tak výrazné, abychom mohli v souvislosti s HD hovořit o nějakém jiném žánru. To je však třeba taktéž upřesnit, jelikož ono označení „blackmetalová kapela“ přece jen v někom může vyvolat poněkud odmítavé reakce a následný nezájem o nahrávku. A to by byla jistě škoda. Navrhuji teda po blackmoonovsku upřesnit název žánrové škatulky, kam HD šoupneme, na „progresivizující black metal“. Může být? Přece jen výraz „progresívní black metal“ se mi jeví jako mírný protimluv.
Tu progresivitu samozřejmě není možno chápat nějak absolutně, nýbrž pouze relativně ve vztahu k žánru, který je charakteristický svou rychlostí, úderností a snad i jednoduchostí. A právě tu poslední složku se radalfovcům daří velmi zajímavě narušovat. Nemnoho blackmetalových kapel se úspěšně popasuje s akustikou, působivým recitativem, zajímavými rytmickými figurami, pink floydovským sólem, vkusnými dokreslujícími efekty, rozvernou instrumentálkou (byť coververzí) či bezpočtem aranžerských vychytávek, aniž by nahrávka ztratila temný black metalový důraz a šmrnc.
Není však všechno zlato, co se třpytí. V případě „…v kruhu Veškerenstva…“ bych drobnou kritiku rozdělil do tří bodů:
1. S čistými vokály by bylo záhodno ještě pár let počkat. Maximálně bych využil nadčasových a funkčních popěvků „na-na-na“ (vykrádačka CRUEL?). Radalf se totiž stylizuje do poloh, které mu očividně nejsou vlastní a zcela mu tak chybí přirozenost. Navíc asi vokály nahrával po obědě, ke kterému měl vepřo-zelo a knedlo, které mu uvízlo v krku, mrška jedna. No a o falešné tóny také není nouze. Cvičit, cvičit, cvičit.
2. Kapela ještě nedisponuje onou skladatelskou lehkostí a občas by si mohla připomenout platnost rčení „méně je někdy více“. Leckterým pasážím by z hlediska toku kompozice přece jen slušelo stažení nohy z plynu. Některé vyhrávky jsou v různých variacích stokrát slyšené (např. hned v úvodní „Sáze o neuchopitelné ryzosti“) a nezřídka působí kontraproduktivně.
3. Zvukově na tom „…v kruhu Veškerenstva…“ není zle – oproti demu se zvuk pročistil a posunul o kategorii výše, k čemuž napomohl zejména citelně lepší mix, jenž byl na demu velmi špatný. Papundeklové klapání bicích v úvodu první věci sice vypadá strašidelně, ale postupem času se daří i tento negativní vjem vcelku potlačit. Všechny nástroje jsou dostatečně čitelné, i když občas se mi zdá, že by mohly tvořit pevnější a kompaktnější celek. Opravdu špičková metalová deska by však měla posluchače díky své zvukové intenzitě prohodit zavřenýma dveřma. K tomu má „…v kruhu Veškerenstva…“ ještě daleko. Je to takový typický český zvuk, přestože na něm mají jakýsi podíl i Poláci.
K úspěchu každého uměleckého díla přispívá i úroveň jeho propagace. Tady vidím v činnosti vydavatele ještě nemalé rezervy. Důkazem budiž fakt, že balíček, který jsem nalezl v poště, se chlubil brutálně zkomoleným příjmením recenzenta (na to jsem obzvláště citlivý), že jsem byl nucen vyslovit poštovní doručovatelce poklonu za nalezení správné schránky. Hlavně však obsahoval pouhé vypálené album, bez bookletu a s přiloženým letáčkem nevalné reprografické kvality. Polehčující okolností budiž, že jako médium bylo zvoleno prověřené značkové CD-R Verbatim. Každopádně za to jsou body dolů, pánové.
To by v rámci stručnosti stačilo, neboť veškeré nakousnuté záležitosti řešíme v navazujícím rozhovoru s ideovým vůdcem smečky – Radalfem.
Velmi sympatická debutová nahrávka mladé štiky v tuzemském blackmetalovém rybníčku plném podvyživených karásků.
7 / 10
Radalf
- kytary, zpěv
Luky
- kytary, pomocné vokály
Typhon
- kytara
dalias qelhma
- baskytara, pomocné vokály
Vladislav R.
- bicí & perkuse, klávesy
1. Sága o neuchopitelné ryzosti
2. Kde je lidstvo?
3. Manifest vědomí
4. Hyperborea
5. V obraně državy prastarého
6. Zrod a zánik
7. Černý popel
8. Zpěv bouře
9. Demiurg: "Bílý antikrist"
10. U Pećini
... v kruhu Veškerenstva ... (2006)
Určeni cestě ... (Promo) (2006)
Nový úsvit (split CD) (2004)
Hyperboreia (demo) (2003)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Naga Productions
Stopáž: 46:27
Kontakt: +420 774 114 261
Výtečná hudba!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.